Pod označením Air Force One se ukrývá volací znak, nikoli konkrétní typ letounu – technicky jde o označení jakéhokoli letadla amerického letectva, na jehož palubě se právě nachází prezident Spojených států. V praxi je to však téměř vždy jeden ze dvou přísně upravených Boeingů 747-200B s vojenským označením VC-25A, které slouží americkým prezidentům od roku 1990. V roce 2008 byl Air Force One každodenním pracovním nástrojem George W. Bushe – muže, který za osm let prezidentství absolvoval na jeho palubě 1 675 letů a navštívil 75 zemí. Jak vypadá letoun, který nesmí selhat?
Volací znak s historií
Tradice speciálního leteckého transportu pro americké prezidenty sahá až do roku 1944, kdy byl pro Franklina D. Roosevelta upraven čtyřmotorový C-54 Skymaster přezdívaný Sacred Cow. Každý prezident od té doby cestoval na palubě stále modernějšího stroje – Harry Truman na DC-6 Independence, Eisenhower na Lockheed Constellation, Kennedy na Boeingu 707. Právě za Kennedyho se volací znak Air Force One dostal do širšího povědomí tragickým způsobem: v listopadu 1963 bylo jeho tělo přepraveno z Dallasu zpět do Washingtonu na palubě VC-137C s ocasním číslem 26000, kde byl Lyndon Johnson přísahou uveden do úřadu. Název vznikl kvůli zmatkům v řízení letového provozu. V roce 1953 letěl prezident Eisenhower na palubě stroje s volacím znakem Air Force 8610 – stejný znak mělo v tu chvíli i civilní letadlo Eastern Airlines. Aby se podobná záměna neopakovala, byl pro prezidentské lety zaveden výhradní volací znak Air Force One. Platí dodnes: jakmile prezident přistane nebo vystoupí, letoun okamžitě přechází na jiné označení.
Uvnitř Létajícího Bílého domu
Aktuální Air Force One – přesněji VC-25A – vznikl na základě požadavku amerického letectva z roku 1985, které hledalo náhradu za stárnoucí Boeingy 707. Požadavek byl na velký vícemotorový letoun s dlouhým doletem. Boeing zvítězil nad McDonnell Douglasem a jeho DC-10 a oba nové stroje byly doručeny v roce 1990. První let pod volacím znakem Air Force One proběhl 6. září 1990, kdy George H. W. Bush odlétal do Kansasu a na Floridu. Oba stroje – s ocasními čísly 28000 a 29000 – jsou od té doby v nepřetržité službě. Na první pohled připomínají klasický Boeing 747 (níže na fotografii), ale vnitřek je zcela jiný příběh. Celková plocha interiéru činí 372 m² rozložených přes tři paluby. Prezident disponuje vlastní ložnicí se sprchou, pracovnou a konferenční místností – odtud přezdívka Létající Bílý dům. Letoun má dva plně vybavené galeje schopné připravit až 100 jídel najednou, lékařské zázemí pro nouzové zákroky, speciální sekci pro tiskový doprovod a oddělené prostory pro Secret Service. Celkem pojme přes 70 cestujících plus posádku.
Technologicky je VC-25A o třídu výše než civilní 747 (na fotografii). Elektroinstalace čítá přes 380 km kabelů – přibližně dvojnásobek standardního letounu – a veškeré vedení je chráněno proti elektromagnetickému pulzu při jaderném útoku. Letoun je vybaven systémy pro elektronický boj a obranu proti střelám, může tankovat za letu a komunikovat zabezpečenými kanály kdekoliv na světě. Provozní náklady dosahovaly v roce 2014 přibližně 210 000 dolarů za hodinu.
Interiér VC-25A je rozvržen do zón podle hierarchie. Přední část patří prezidentovi: pracovna s přímým spojením, zasedací místnost pro porady a ložnice se soukromou koupelnou. Za prezidentskou sekcí navazuje prostor pro poradce, poté sekce Secret Service a na konci letadla sedí novináři – ti nastupují odděleným vstupem a během letu s prezidentem obvykle nepřicházejí do kontaktu. Obě galeje (palubní kuchyně) zvládnou připravit jídlo pro celý letoun současně. Veškeré zásoby podléhají přísné kontrole a letadlo je před každým letem důkladně prověřeno.
Bush a Air Force One: osm let v pohybu
George W. Bush patří mezi prezidenty, kteří Air Force One využívali nejintenzivněji. Celkem 1 675 letů za dvě prezidentská období – to jsou v průměru téměř čtyři lety týdně po celých osm let. Navštívil každý americký stát mimo Vermont a absolvoval desítky zahraničních cest do 75 zemí světa.
Nejdramatičtější let Bushovy éry se odehrál 11. září 2001. Bush byl na Floridě, když přišla zpráva o teroristických útocích. Pilot plukovník Mark Tillman vzlétl se strmým úhlem stoupání, aby minimalizoval riziko případné hrozby. Po celý den Air Force One přelétával nad USA, komunikoval s viceprezidentem a přistával postupně v Louisianě a Nebrasce, než se večer vrátil do Washingtonu. Bush tehdy nařídil vystoupat do výšky přes 13 000 metrů, kde se letoun pohyboval mimo běžný provoz.
V listopadu 2003 pak Bush absolvoval jeden z nejutajenějších letů v historii Air Force One. Do Bagdádu odlétal v noci pod krycím označením, bez světel, aby mohl překvapit americké vojáky během Díkůvzdání. O letu nevěděla ani první dáma.
Technické údaje
Délka: 70,6 m
Rozpětí: 59,7 m
Výška: 19,3 m
Maximální vzletová hmotnost: 378 000 kg
Motory: 4 × GE Aviation CF6-80C2B1
Cestovní rychlost: cca 900 km/h až 1 010 km/h (maximální)
Dolet bez tankování: 12 600 km s možností tankování za letu
Dostup: cca 13 700 m
Co přijde po VC-25A
Oba stávající stroje jsou z roku 1990 a jejich provoz je čím dál nákladnější. Americké letectvo proto objednalo nové prezidentské letouny na bázi Boeingu 747-8 s označením VC-25B. Kontrakt byl uzavřen v roce 2018 a oba stroje jsou aktuálně ve fázi rozsáhlých úprav. Dodání se opakovaně odkládá a nyní se očekává v druhé polovině této dekády. Nové letouny mají přinést modernější technologie, ale zároveň i úspory v provozu. V roce 2025 však nastala bezprecedentní situace: Trumpova administrativa přijala luxusní Boeing 747-8 jako dar od katarské královské rodiny a oznámila záměr jej dočasně provozovat jako Air Force One, dokud nebudou dodány nové VC-25B. Rozhodnutí vyvolalo vlnu kritiky v Kongresu i v bezpečnostní komunitě. Skeptici upozorňují, že přijetí letounu od cizí vlády v hodnotě přibližně 400 milionů dolarů je politicky i právně kontroverzní, a že bezpečnostní prověření zahraničního stroje je nesmírně náročné – pokud vůbec spolehlivě proveditelné. Ať tak či onak, pro letoun s volacím znakem Air Force One jde o dosud nejneobvyklejší kapitolu celé jeho historie.
Použité zdroje: georgewbushlibrary.gov a airandspaceforces.com
Chcete se s nějakým Boeingem proletět?
Po příjezdu na místo konání se nejprve seznámíte se simulátorem i částečně se samotným letadlem. Poté se usadíte do kokpitu a stanete se pilotem. Instruktor bude s Vámi po celou dobu, aby pomohl s ovládáním jednotlivých tlačítek na palubní desce – a těch tam opravdu není málo. Na výběr je k dispozici 24 000 letišť, kde můžete cvičně přistát, a můžete si vyzkoušet i simulace různých krizových situací.